Já a moje postava

15. července 2017 v 13:41 | ver |  Diety

Co se týče mojí postavy a toho, jaká jsem byla dřív:

Nikdy jsem nebyla z těch nejštíhlejších, to říct nemůžu. Ale možná proto jsem se začala nemít ráda taková, jaká jsem. Vím, že se říká, že by se člověk měl mít rád takovej, jakej je, ale u mě to prostě nějak nejde. Chci být dokonalá. Mít dokonalou postavu (břicho, nohy, prsa,...) a cítit se ve svým vlastním těle skvěle.

V dřívějších letech (když mi bylo tak 16, 17) jsem měla jistou epizodu. To konkrétně poruchy příjmu potravy. Za tu dobu, co jsem trpěla těmahle poruchama jsem si začala uvědomovat (ikdyž to může znít bláznivě), že takhle nějak bych asi měla jíst nebo možná o něco málo víc, abych měla ploché bříško a nemusela se bát vyjít mezi lidi v šortkách a croptopu.

Je sice pravda, že v tu dobu, co jsem jedla, byl podle některých už moc extrém (já to tehdy ale nevnímala). Snídala jsem kafe (jen tak, bez ničeho), pak šla do školy, kde jsem obvykle neměla nic, protože jsem ani neměla potřebu něco jíst. Na obědy jsem nechtěla chodit, protože to by znamenalo jíst před ostatníma a to pro mě byl v tu dobu horor (což asi někteří z vás, kteří si prošli poruchou příjmu potravy, taky znáte). Když jsem přišla domů, což bylo tak kolem 4, dala jsem si max půlku rohlíku a zase jsem utíkala z domu, protože jsem měla tréninky. Tenkrát jsem dělala jak tenis, tak box, tak i jógu, protože jsem potřebovala mít co nejvíc pohybu, abych nemusela myslet na mého úhlavního nepřítele: JÍDLO.
Chodila jsem domů zhruba kolem 9 nebo půl 10 a to už pak vážně nebyla chuť nebo nálada na jídlo, protože jsem musela ještě se učit do školy, dělat úkoly a podobný věci. Takže jsem si tak max udělala kafe (tentokrát s troškou cukru) a učila se do 1 nebo klidně i do 2 do rána.
A teď se zdá, že žiju už několik let bez žádné takové nemoci, jako je anorexie nebo bulimie.

Teďka jsem se ale rozhodla, že do hubnutí půjdu zdravě a moc se těším na výsledek! :)
Nikdy se ničeho nevzdávej a nedej na sobě znát, že si nevěříš, protože potom by mohli začít ostatní lidi říkat, že jsi srab a nebo by byli dokonce i rádi, že jsi v průšvihu. A to jim ty nesmíš dovolit!!! Usmívající se Některým lidem totiž bude vadit i to, že se usmíváš a ty jim přece určitě nechceš udělat tu radost a mračit se! Nebo snad jo? ;)
 

Oznámení

15. července 2017 v 13:34 | ver |  Diety
Zdravím,

omlouvám se, že jsem tu tak dlouho nebyla, ale nebyl skoro vůbec čas. Předem jsem vám chtěla napsat, že příspěvky, který budu v následující době publikovat, budou sloužit i mě jako zaznamenávání úspěchu.

Je tomu zhruba týden, co jsme se s kámoškama rozhodly, že se sebou fakt něco uděláme. Vytyčily jsme si cíl a ten chceme všechny splnit. Samozřejmě jsem si vědomá, že nic není zadarmo a že výsledky nejsou hned, ale pak na konci to opravdu stojí za to. A já mám za cíl se na ten konec dostat. Budou sice na mě kladeny překážky, ale od čeho jsou překážky? Aby se PŘEKONÁVALY!!!!!!

Nechci vám tady malovat všechno v růžové barvě, abyste si mysleli, jak mi to vždycky půjde skvěle. Chci to prostě zaznamenat tak, jak to zrovna bude. Moji největší motivací jsou moje dvě kámošky, se kterýma do naší proměny jdeme a taky Fatty, kterej se rozhodl jít do hubnutí taky. Jeho videa jsou pro mě v tuhle chvli neskutečně motivující a rozhodně vytrvám a postupně sem budu přidávat výsledky :)

Všem, kdo jste v něčem podobným, přeju hodně štěstí, pevnou vůli a motivaci. Ať se vám to vše podaří tak, jako nám! :)

Co pro mě znamená hudba?

18. června 2016 v 19:23 | ver |  Moje oblíbená hudba
Nevím, jestli to tak má každý, ale já podle toho, jakou mám náladu nebo jak se zrovna cítím, si vybírám hudbu.

Jinou hudbu poslouchám, když jsem smutná a zkleslá a jinou hudbu poslouchám, když mám skvělou náladu a všechno se mi daří. I přes to je tu ale jedna zpěvačka, kterou mám ráda pořád. A tou je Celine Dion (když bych si měla vybrat z českých zpěvaček, tak asi Lucie Bílá). Celine Dion je pro mě vzor.
Její písničky jsou vždy dobíjecí a její hlas mě dokáže povznést. Zpěv a hudba jsou její život a stejně tak se cítím já.

Někdo kdysi řekl, že "Hudba uvolňuje ducha a okřidluje myšlenky". A je to pravda. Upřímně, bez hudby a bez zpěvu bych si svůj život neuměla představit. Byl by jednoduše prázdný.

Další věc, kterou mám na hudbě ráda je, v poslední době velmi rozmáhající se fenomén, muzikál. Upřímně se vám přiznám: kdyby se tento rok na JAMU v Brně otevíral obor Muzikálové herectví, hned bych tam šla. A to myslím vážně. Mám už jisté zkušenosti s muzikálem a tak mě to nadchlo, že bych se tomu chtěla věnovat do konce života. Upřímně jsem si nikdy nemyslela, že bych hudbě až natolik propadla, že ji budu studovat na vysoké škole a že budu chodit do několika sborů.

Hudba je zázračná medicína a díky nejen hudbě, ale i zpěvu, se člověk může odreagovat, dostat se z toho, co ho trápí nebo se prostě "vyzpívat" ze své bolesti nebo radosti. Hudba je jediný přítel, u kterého máme jistotu, že nás nikdy nezradí.

 


Úvod (18.červen 2016)

18. června 2016 v 11:27 | ver |  Něco o mně
Ahoj,

chtěla jsem se vám představit. Moje pravé jméno je Veronika, ale říkejte mi ver. Tenhle blog vznikl proto, abych jednak měla kam psát věci, co chci někomu říct, ale nemám tu možnost. Chtěla bych zároveň i motivovat co největší počet lidí (ale k tomu se ještě budu průběžně dostávat).


Něco málo o mě:

Jsem studentka MU (obor Hudební věda, když by vás to zajímalo Mrkající). Jsem velký blázen do hudby a vlastně obecně do všech aktivit, kde se můžu trochu projevovat a ukázat svoje pravé já. Proto dělám hodně aktivit, jako je třeba dramaťák nebo různé druhy sportu. I přes určitá úskalí v osobním životě se snažím jít stále dál a nevzdávat se.

Kam dál